Rodinné večeře, setkání s příbuznými, firemní akce… to vše jsou ideální prostředí pro trapasy. Mnoho lidí však vnímá nepohodlí jako osobní chybu a věří, že jsou prostě „chudými socializátory“. Filozofka Alexandra Plakias tvrdí, že je to zásadně špatně: nešikovnost není o lidech, ale o situacích. Dochází k ní, když se porušují nevyřčená společenská pravidla, což nás nutí improvizovat bez jasného scénáře.
Plakias, autor knihy Awkward: A Theory, pojednává o tom, proč si tyto bolestivé okamžiky zaslouží filozofickou pozornost a jak můžeme změnit způsob, jakým o nich přemýšlíme. Klíčová myšlenka? Nešikovnost není problém „vy“, ale problém „nás“.
Iluze trapného muže
Lidé se často popisují jako nešikovní, ale to je mylná diagnóza. Nešikovnost nastává, když interakce postrádají jasné sociální vodítka, role nebo scénáře. Někteří lidé mohou mít potíže se čtením sociálních podnětů, což vede k nevhodným očekáváním. Jiní mohou být jednoduše sebevědomí a přehnaně analyzovat každý svůj čin. Ale ani jedno nevysvětluje, proč k trapasům dochází.
Klíčovým bodem je, že vina může zastřít skutečný problém: neodpovídající očekávání mezi lidmi. Místo toho, abyste to označili za „nepříjemné“, uvědomte si, že situace sama o sobě vytváří třenice.
Strach a sounáležitost: Kořeny nepohodlí
Nešikovnost úzce souvisí s nejistotou. Nevíte, jak vás ostatní vnímají, ani jaký společenský scénář platí. Tato nejistota je spojena se sociální úzkostí, kde lidé používají frázi „Jsem trapný“ jako odmítnutí odpovědnosti za snížení očekávání. Strach však není vždy o trapnosti samotné, ale o vytvoření trapnosti.
Vyhýbáme se mluvení, zasahování nebo napadání nespravedlnosti, protože se bojíme narušení sociální harmonie. Například po #MeToo někteří muži přiznali, že se vyhýbají vyvolávání obtěžování, aby nevyvolali nepříjemný konflikt. To ukazuje, jak může nepohodlí převážit nad morálními povinnostmi. V konečném důsledku je trapnost o sounáležitosti: strach být tím, kdo „ničí atmosféru“.
Husí kůže vs. Horror Trapný: Čas záleží
Husí kůže se liší od trapnosti jedním klíčovým způsobem: okamžikem v čase. Nešikovnost nastává ve chvíli, kdy se snažíte orientovat v interakci. Mráz přichází později, když si tu scénu přehráváte v hlavě a vaše tělo se napíná v retrospektivní hrůze.
Tyto dva pocity si často spojujeme, protože máme tendenci interpretovat trapnost jako hanebnou, protože věříme, že odhaluje naše pravé já. Pokud ale nešikovnost přerámujete spíše jako produkt situace než jako osobní vada, mráz poleví.
Běžné spouštěče: Nešikovnost v každodenním životě
Nešikovnost se projevuje nesčetnými způsoby: ucpáním toalety hosta, nechtěným odesláním inkriminované zprávy ve skupinovém chatu nebo proklatým hybridem podání ruky a objetí. Dokonce i jednoduché loučení na večírcích může být nepříjemné, když se ptáte, zda a jak se vůbec rozloučit.
Small talk je dalším vážným spouštěčem. Ačkoli to slouží jako sociální nástroj k signalizaci zdvořilosti, stává se trapným, když chybí neverbální narážky: druhá osoba je rozptýlena, dívá se jinam nebo stojí příliš daleko.
Náklady na vyhnutí se nepohodlí
Vyhnout se trapnosti něco stojí. Ztrácíme skutečné spojení a vyhýbáme se důležitým rozhovorům. Smutek je ukázkovým příkladem: mnoho lidí se vyhýbá těm, kteří truchlí, protože se bojí říct něco špatného a pozůstalé tak zůstávají izolované.
Rethinking Awkward: The Path Forward
Cílem by nemělo být úplné odstranění trapnosti. Určitá nejistota je prospěšná, nutí nás přemýšlet, než se uchýlíme ke škodlivým vzorům. Místo toho k němu musíme změnit svůj postoj.
Plakias nabízí:
- Otevřeně přiznat nejistotu: “Nejsem si jistý, co tady obvykle děláme. Co preferujete?
- Jasné priority: Poznejte svůj cíl, než se dostanete do potenciálně nepříjemných situací.
- Postupně se vystavujte nepohodlí: Čím více nepohodlí snášíte bez katastrofy, tím menší moc nad vámi má.
Nešikovnost není známkou neúspěchu, ale nevyhnutelnou součástí společenského života. Uvědomění si toho nás může osvobodit a umožnit nám procházet nepříjemné chvíle s větší důstojností a opravdovostí.
