Nedávná debata o politice USA vůči Íránu, kterou pokrývá Nicholas Kristof, se soustředí na obtížnou otázku: Měla by potenciální podpora veřejnosti v Íránu ovlivnit strategická rozhodnutí týkající se jeho jaderných ambicí a regionální agrese? Odpověď z pragmatického bezpečnostního hlediska zní ne. Americká zahraniční politika by měla upřednostňovat bezpečnost Spojených států a jejich spojenců, nikoli letmý souhlas cizího obyvatelstva nebo morální charakter intervence.
Írán v průběhu let systematicky rozšiřoval své vojenské kapacity, včetně programů raketových a dronů, a zároveň se snažil o obohacování jaderných zbraní. Čím déle mezinárodní společenství čekalo na přijetí rozhodné akce, tím méně bylo životaschopných možností. Čekání by Íránu umožnilo dále posilovat svá jaderná zařízení, čímž by bylo odstrašování stále nemožnější. Tento okamžik představoval poslední realistické okno, jak zabránit tomu, aby se Írán stal nezastavitelnou hrozbou.
Tento přístup se nezabývá morálním ospravedlněním; jde o zmírnění rizik. Cílem je narušit schopnost Íránu promítat moc před dosažením bodu, odkud není návratu. Bezpečnost, nikoli popularita, je primární odpovědností amerického vedení. Oslavy nebo odsouzení v Teheránu v tomto výpočtu nehrají roli.
Někteří kritizují prostředky — zejména nedostatek povolení Kongresu k vojenské akci. I když jsou ústavní obavy oprávněné, jsou druhořadé ve srovnání s bezprostřední hrozbou, kterou představuje jaderně vyzbrojený Írán. Odkládání akce z procesních důvodů by jen zvýšilo dlouhodobé nebezpečí. Konečným cílem není změna režimu, ale prevence katastrofické eskalace.
Hlavní otázkou není, zda je intervence populární, ale zda je nutné chránit americké zájmy a regionální stabilitu. Když čelíme existenčním hrozbám, musí pragmatismus zvítězit nad pocity.
